Publikační činnost
Duše kamene
Bývávalo zvykem. Někdy se podobalo více rabování, neúctě a zlodějině. Jindy bylo projevem dobrého ohleduplného hospodaření s přírodními zdroji. Bývávalo zvykem, kámen už jednou z břicha matky Země vytěžený a tisíci doteky lidskou rukou opracovaný, používat znovu a znovu. Když jednu úlohu splnil, na jiném místě znovu oživl. Kámen už jednou vyrvaný ze skály je totiž bytost věčná a vděčná nám zahradníkům, když jí dáme nový úkol. Nazývám to reinkarnací. Plotny, haklíky, divočina, nárožáky a kdejaká jiná kameničina ukončí svou službu na jednom místě, ale jejich krása tím nevyčpí. A tehdy je vezme okouzlený zahradník moudrý kámen s patinou. To je, panečku, pro zahradu jiná matérie ...
Doba hrncová
Nikoli se slámou ze staré matrace, jak trápilo pana Nerudu, ale se zahradní nádobou a jejími „obyvateli" v nepřejícné zimě. V dobách největší slávy velkých žardiniér byly řešením zasklené oranžérie. Každý podzim se velké nádoby vláčely pod jejich ochranu, na jaře za trest zpět do zahrad. Únavné, složité, těžké. S tím už nás nebaví se zlobit. Současné „retro" velkých nádob s nimi počítá jako s trvalou součástí zahrady, a proto jsou z materiálů neporézních, odolných vůči trhací síle mrazu. Někdy jsou dokonce nádoby i uvnitř tepelně izolované a rostliny se používají statečné, mrazu odolné. Nedá se to přehlédnout. Jsou tady zpátky. Veliké zahradní nádoby na rostliny. Chcete-li udělat dojem, říkejte jim žardiniéry. Ať tak či onak ...
Čínské zahrady v nás
Ornamentalita a symboly, jež jsou součástí čínských zahrad, nás okouzlují, ale rozumíme jim povrchně, někdy také vůbec. Důsledkem naší lenosti proniknout pod povrch je trochu lajdácký názor, že čínské zahrady jsou zdobné, nadité okrasami a vlastně „takové zábavné“. Když tvrdím, že princip čínského zahradního umění je kódován v našich emocích a instinktech univerzálně, je ale právě tato složka ta proměnná, kterou si každá kultura musí dosadit podle svých estetických kódů. To, čím opravdu jsou čínské zahrady v nás, je intuitivní vnímání zahradního prostoru jako prostředku postihujícího bohatost a rozmanitost přírody a „reálnými symboly vyjadřujícími, podobně jako malířství a kaligrafie, abstraktní myšlenky“ ...
Ach, ti věční ucpávači okapů
Proč tedy tolik ostychu, vrtění se, nepřátelství i předsudků, když přijde chvíle rozhodnout, zda vysadit strom do vlastní zahrady?! Nu přeci protože, jak dobře známo, stromy mohutní a košatí především proto, aby později zlomyslně padly na dům. Celý svůj život neodpustitelně setřásají mokré listí do okapů, chuligánsky poškozují základy domu a nadzvedávají majitelům dlažby cestiček i mandle. Na vrub jim lze dále přičíst poškozování dobrých sousedských vztahů a stínění oken, které by jinak mohly být elegantně zastíněny vertikálními žaluziemi. Hříchy rozumným lidem dobře známé. Je však zvláštní (a podezřelé), jak málo o tom všem vědí obyvatelé jiných zemí: Nejvyšší čas upozornit lehkovážné Francouze ...
Nenakukujte přes cizí ploty!
Není pochyb o tom, že japonské zahrady se řadí mezi nejcennější části kulturního dědictví lidstva s přesahem filosofickým a náboženským. Jejich esencí je dobrovolná prostota a sebekázeň, kultivovaná nikoli pouhými zahradníky, ale více básníky, mnichy a filosofy. Po právu bylo a ještě bude o tomto tématu hodně napsáno, ale za je podstatu pokládáno několik pojmů, které však v zahradách vídám ostudně zneužité a nepochopené. Symboly: Jsou v japonských zahradách významy kamenů a rostlin obsažené až v jejich interpretaci. Zcela jistě to není hromada valounů oplocená dřevěnou palisádičkou, vyzdobená vystrašeným bambusem a kroucenou vrbou, jak jsem je potkala zřejmě jako posly česko-japonského přátelství u stodoly starého statku...