Skoro se už ostýchám odpovídat na otázku, co že je mou profesí. „Ach, zahradní architekt! To je pro dámu rozkošné povolání", slýchávám často. Zažitá představa rokokové zahradnice z obrazu Antoina Watteaua je zjevně pro řadu lidí líbezná a trvalá. Tak tedy, holenkové, my zahradnice se s košem růží na květy ověnčené houpačce houpeme zřídka, pokud vůbec někdy. O nadýchnutých šatečkách s velkolepým výstřihem si necháváme jen zdát a hebounké atlasové střevíčky.......škoda mluvit. K jakému užitku tedy taková dnešní zahradní architektka vůbec je, když pokoukání na ni žádné kloudné není, na houpačku nemá čas a růže vysazuje, namísto aby s nimi koketně pózovala? ...